V létě 2005 jsme naložili auto hračkami, rehabilitačními pomůckami a hromadou dalších darů od našich přátel a vyrazili na Ukrajinu nafotit sirotčinec. Nebo ústav pro mentálně postižené mladistvé nebo možná fyzicky postižené. Ve skutečnosti všechno dohromady.
Situace v péči o děti na okraji společnosti byla tehdy na Ukrajině velmi složitá, trpěla nedostatkem peněz, kvalifikovaného personálu a zastaralou legislativou. Rovnou radši napíšu, že od té doby se toho změnilo neuvěřitelně moc a to nejen v této oblasti. Což je ostatně z části i důvod ruské zášti. Už tenkrát jsme nebyli jediní, kdo se snažili pohnout alespoň s tím na co sám stačí, krátce před námi dorazila i zásilka rehabilitačníc pomůcek odněkud z Německa a začínala rekonstrukce budov z peněz jedné charity z USA. Náš plán byl dovézt nějakou pomoc, kamarád fyzioterapeut několik týdnů školil personál a vše pak završila serie výstav se sbírkou ve prospěch jedné české nadace, která tam pravidelně posílala své školené odborníky.
To, že jsou fotky technicky nekvalitní, rozmazaný a zrnitý není umělecký záměr, nebo alespoň původně nebyl. Nebyl jsem moc připraven na tamní světelné podmínky a většinu filmů musel pushovat. Navíc jsem si pár citlivějších filmů koupil ještě na tržnici v nedalekých Černovicích, kde patrně tak 10 let ležely na sluníčku. Je z toho dobový dokument na lokálním materiálu.
