Na fesťácích u Magora jsem se kdysi ocitl spíše náhodou, neměl jsem ani v plánu tam fotit. Podle toho to také vypadá. Většinu víkendu jsem seděl opřen o zídku, pil pivo, které mi kámoši pravidelně doplňovali a občas zvedl foťák a cvaknul dění přede mnou, když mne to nějak zaujalo. Několikrát za den jsem prošel stodolou na humna si ulevit, což byla moje jediná ambice.
Nenapadlo mne tenkrát, že tenhle volnoběh je něco, na co jednou budeme vzpomínat a co, zvlášť po Magorovo smrti, získá až kultovní rozměr. Tenkrát jsme si ještě mysleli, že jsou pořád devadesátky a budou furt.
Filmy jsem tenkrat vyvolal, asi tři fotky naskenoval a na dlouhé roky zapomněl. Po letech jsem pak příležitostně vyprávěl, jak fesťáky u Magora probíhaly, barvitě líčil, jak navečer otvory ve štítu stodoly pronikalo světlo, vytvářelo pruhy světla a oslňovalo publikum a kapely vypadaly se světlem v zádech jako andělé sestupující z nebes, hrajíce na elektrický šalmaje. Jak v krovech stodoly kroužili vyplašení holubi a srali dolů na underground. Po letech už jsem začal pochybovat, jestli jsem si to už náhodou nevymyslel, doba se změnila a i mne samotnému vzpomínky připadaly trochu mimo realitu.
Už při desátém výročí Magorova úmrtí jsem začal filmy hledat, inspiroval mne Abbé Libanský, který k tomu výročí vydal knihu. Podařilo se to až o čtyři roky později, našel jsem jeden film. Fotky jsou přesně tak na prd, jak jsem si myslel, ale alespoň už vím, že se to opravdu stalo.
Ivan Martin Jirous (1944 – 2011) byl český básník a disident, nejznámější jako umělecký ředitel skupiny Plastic People of the Universe a později jako jedna z klíčových postav českého undergroundu během komunistického režimu. Častěji je známý pod přezdívkou Magor.
Jirous vystudoval dějiny umění, ale v Československu za komunistického režimu nemohl v tomto oboru pracovat, a tak se stal členem disidentské subkultury. Během normalizace byl Jirous za své aktivity pětkrát uvězněn. Jeho zvláštním přínosem k disidentskému hnutí byl koncept „druhé kultury“, podle kterého pouhé vyjádření sebe sama prostřednictvím zakázaných kulturních a uměleckých aktivit nakonec podkopalo totalitní systém. Tento koncept úzce souvisel s konceptem „žít pravdou“ jeho přítele Václava Havla a „paralelní polis“ Václava Bendy.